Prof. Ivo Telec: „Svět je otevřený i pro přání nemocných lidí.“


Prof. Ivo Telec: „Svět je otevřený i pro přání nemocných lidí.“

Výjimečná kniha o léčitelství a právu, která u nás nemá obdoby, vyvolává pozornost a zájem. Poprvé předkládá odborné i laické veřejnosti opěrné body – informace, fakta, zkušenosti či platná právní ustanovení ze zahraničí, samozřejmě i názory, návody k uvažování, hodnocení i postupům. Přesvědčivě naznačuje a ukazuje prolínání světů a škol filozofie, vědy, historické zkušenosti lidstva s duchovním rozměrem včetně pochyb, co všechno víme, ale (ještě) neznáme. Nejen v oblasti lékařské a zdravotní péče, léčitelství, ale i našem právním prostředí, a hlavně pro zákonodárce (!), je dílo profesora Telce nejen mimořádné, ale hlavně potřebné.

Kdo by měl Vaši knihu číst – lékaři? Státní a ministerští úředníci? Praktici? Adepti na léčitele? Nemocní?

Primárně to je kniha o platném právu. Proto se jmenuje Právo přírodního léčitelství. Určena je ale nejenom soudcům, úředníkům veřejné správy, advokátům a podobně. Čtenářský okruh tím není zdaleka vyčerpán. Myslím, že mnohé přínosné informace v ní nalezenou i samotní léčitelé či, jak říkáte, i adepti na léčitele. A také lékaři a další zdravotníci, kteří se věnují komplementární a alternativní medicíně. Nevím, zda zrovna nemocní lidé čtou takové knihy! (smích). Každý „zdravý nemocný“ si ale může v knize něco zjistit o svých právech. Třeba ve sporu s „rádobyléčitelem“, kterému chybí schopnosti nebo znalosti, nebo s někým, kdo přecenil své síly anebo se jen prostě spletl. I dobrý léčitel s nadáním „shůry“, stejně jako hudební virtuos, nemusí mít pokaždé svůj den. Stačí únava nebo zákazníky rozptýlená pozornost a léčitel může přivodit klientovi újmu špatnou radou. Třeba o složení čajové směsi. To všechno jsou vážné věci, protože se týkají zdraví. Někdy dokonce i života. S tím se ale setkáváme i ve zdravotních službách a kdekoli jinde, advokacii nevyjímaje.

Čtenáře by snad mohlo zajímat, že se u nás jedná o první odbornou knihu tohoto tematického zaměření. Například v Německu nebo Švýcarsku, ale i ve Francii, nemluvě o USA, léta existuje řada publikací o léčitelském právu včetně obhájených disertací. Pro nás mají význam i německá soudní rozhodnutí, protože máme v něčem dosti podobné právní řády.

Některá další témata čtenáři najdou ve volném pokračování pod názvem Právo komplementární a alternativní medicíny, které vyjde na jaře příštího roku. Bude více zaměřeno na zdravotní služby.

Jak lze definovat léčitelství? Není to prostě kategorie činností, zaměřujících se na ovlivnění zdravotního stavu bez zdravotnického vzdělání, jejíž provozovatelé se považují za víc, než jsou? Nejsou nelékaři s neakreditovaným vzděláním a jen minimem znalostí o lidském těle příliš troufalí, nabízejíce uzdravení? A jak lze léčitele kontrolovat, když to se zárukou nelze ani u lékařů sdružených v ČLK?

Pokus o každou definici může být ošidný. Vždy tam bude něco chybět! (smích). Výslovnou definici léčitelství v našem právu sice nenalezneme, ale můžeme ji snadno vyvodit. Vycházíme z občanského zákoníku z roku 2012, který s léčiteli počítá u závazku péče o zdraví. Stejně tak živnostenský zákon z roku 1991, když hovoří o přírodních léčitelích. Odtud byl převzat i název knihy. Původně se jedná o švýcarský výraz. Také vycházíme ze dvou vládních usnesení z let 2009 a 2011, která obsahují důvodovou zprávu k občanskému zákoníku. Vláda v nich výslovně hovoří o léčitelích. Jedná se o péči o zdraví, která pojmově nespadá pod zdravotní služby ani pod jiné druhy zdravotní péče, protože má jiné znaky. Nespadá tedy ani pod pedikérské služby nebo rekondiční masáže či pod prodej léčivých čajů apod. Ovšem ani pod pastorální medicínu, která je spjata s náboženskou svobodou.

Stručně řečeno, půjde o takovou péči o zdraví, která se zásadně vymyká způsobům tzv. školské či vědecké medicíny. Léčitelé totiž nejsou vázáni vědeckým postupem, jako je tomu ve zdravotních službách a u zdravotnických povolání. Samozřejmě, že některé oblasti se překrývají nebo mohou být hraniční. Mění se ostatně i zdravotnické obory a povolání. Někteří léčitelé působí na zdraví pomocí zvláštních osobních schopností, či to o sobě alespoň tvrdí. Léčitelské obory mají svá vlastní pravidla čili postupy lege artis. V hlavních léčitelských oborech jsou u nás zavedeny oborové standardy a etické kodexy. To, co u nás bývá řazeno do léčitelství, je v některých jiných zemích součástí zdravotních služeb. Sama hranice mezi zdravotní službou a léčitelskou službou je spíše umělá a formální. Nemocné lidi zajímá hlavně účinnost či alespoň naděje na uzdravení nebo udržení kvality zdraví.

Podle občanského zákoníku se v některých léčitelských oborech jedná o smlouvy odvážné v právním smyslu, protože jejich plnění je vázáno na skutečnosti přírodovědně nejistě existující nebo působící. Služby jsou plněny s nadějí na budoucí zdravotní přínos, který je objektivně možný. Metafyzický prvek, pakliže by se o něj mělo jednat, totiž nelze přírodovědecky zkoumat, leda jeho vnější projevy. Nelze jej tímto poznávacím způsobem ani potvrdit, ani vyloučit. Zároveň je existence nebo působení tohoto prvku podporována důkazy filozofickými, teologickými nebo náboženskými, což je z poznávacího hlediska objektivně dostatečné tak, že nejde jen o něčí blud.

Máte ale pravdu v tom, že někteří léčitelé trpí sebepřeceňováním a považují se za někoho, kdo snad není hoden toho, aby platil daně nebo měl cedulku na dveřích s provozní dobou. Žel, léčitelství přitahuje i psychopatologické osobnosti. To se však děje i jinde, třeba v psychologii nebo politice. Jedno z použitelných hledisek, jak poznat normálního léčitele, spočívá v tom, zda „ví, co patří císaři, a co Bohu“. To, co patří „císaři“ si ovšem často hledí právní ochrany slabší strany, kterou je nemocný člověk. Proto třeba ty zmiňované „cedulky“ na dveřích pro zákaznické účely a zákaznická ochrana před klamavým konáním nebo klamavou reklamou. Léčitelské spektrum je totiž velmi široké a nelze vyloučit nekalé praktiky na úkor nemocných. Ani tady to ale není žádnou zvláštností, protože nekalé praktiky se vyskytují všude.

Někteří léčitelé skutečně mohou být nadměrně troufalí anebo dokonce podvodní. Stejně jako jiné profese. Setkali jsme se již s podvodnými lékaři i podvodnými advokáty. V Německu to už dávno vyřešili přísně, totiž odbornou zkouškou léčitelskou, která je zdravovědná a sleduje možnost spolupráce mezi léčitelem a lékařem. V Lichtenštejnsku zařadili léčitele přímo mezi zdravotnická povolání. Nejde o to, zda stát je malý, anebo velký, nýbrž o to, který z více právních modelů byl kde přijat. Vše má své výhody i nevýhody, které nutno poměřovat. Hlavním ukazatelem je ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví včetně svobodné volby péče o vlastní zdraví. Někdy až příliš hájíme léčitele, kteří jsou u nás 28 let svobodni. Měli bychom hlavně chránit nemocné a oslabené lidi. Specifickou kategorii tvoří duchovní léčitelé při výkonu náboženské svobody, která není zúžena jen na registrované církve a náboženské společnosti. Knížka upozorňuje na významné rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, který ústavně konformně oddělil duchovní léčitele od „běžných“, řekněme „vystudovaných“ léčitelů rázu spíše intelektuálního. A samozřejmě od zdravotních služeb. Ostatně i u nás máme tzv. léčitelskou církev.

Státy řeší tyto otázky ve veřejném zájmu na ochraně zdraví tak, že posuzování podléhá správnost léčitelského postupu podle příslušného léčitelského oboru a jeho pravidel. Dochází k tomu tehdy, jestliže někdo reklamuje službu nebo uplatňuje náhradu újmy; třeba jen zbytečné cestovní výdaje. Tedy, zda ten, kdo se zabývá například astromedicínou, postupoval v konkrétním případě astromedicínsky správně. Nikoli chybně podle špatně sestaveného zdravotního horoskopu apod. Více ani nelze od správních orgánů očekávat. Stejně tak by u nás posupoval soud ve sporu mezi klientem a léčitelem, zda léčitel praktikoval správně, anebo ne. A zda přivodil újmu, nebo nikoli. Správnost v těchto věcech posuzujeme podle pravidel léčitelského oboru, tedy například podle pravidel bylinářství. Reklamovat můžeme jakoukoli službu. U duchovního léčitelství správnost odpovídá náboženským pravidlům. S vědou to nemá nic společného, leda by došlo ke shodě.

Stejně jako ve zdravotních službách se ani v léčitelství právně neodpovídá za výsledek, tedy za uzdravení či zmírnění utrpení, které nemusí pokaždé nastat anebo může být jen krátkodobé. Výsledek totiž může odviset od celé řady okolností na straně pacienta či klienta včetně nutnosti změny životního stylu, změny chování apod. Odpovídá se tu za odbornou správnost vynaložené snahy o dosažení výsledku. Pokud zůstaneme u příkladu astromedicíny, půjde o astromedicínskou správnost postupu ve snaze o příznivý zdravotní výsledek. Mimochodem, indický Nejvyšší soud rozhodl o tom, že astrologie je věda. Konvence o tom, co je věda, jsou totiž různé a proměnlivé. Astrology také výslovně uznává česká vláda svým nařízením. Rozumím však, že pro někoho může být takovýto obraz světa k smíchu a chce se výhradně léčit například vysoce invazivním psychochirurgickým zákrokem s nevratnými změnami. Jinak se k tomu všemu také postaví hinduista, stoupenec New Age nebo římský katolík či ateista anebo tzv. vědecký skeptik. Ideologií je ve světě mnoho, stejně jako rozbouřených emocí. Stát svým právem ale tyto otázky neřeší. Není povolán k rozhodování ideologických nebo náboženských třenic mezi lidmi. Stát jen chrání veřejné blaho snášenlivosti na pozadí svobody, které je základem společenského pokoje a míru. Tedy i základem běžného soužití rozdílných lidí, aniž bychom se vzájemně napadali, kdo je hloupý nebo chytrý, anebo zesměšňovali.

Celý článek

Máte zájem?

Domluvte si svou první návštěvu

Objednat